Nedávno proběhlo internetem video matky gorily, jak se stará o svoje novorozené gorilátko. Vlastně se příliš nestarala o něj, vypadalo to, že ona pokračuje ve svých každodenních činnostech a miminko prostě „jen“ má v náručí. Pořád. Při jídle, při spánku. Neměla jedinou snahu miminko kamkoliv odkládat, nebo ho něco učit. Prostě spolu jen tak byli. A miminko se podle potřeb kojilo, nebo spalo.
Čím to je, že my lidé jsme tak zdráhaví, když se jedná o fyzický kontakt? A hlavně když se jedná o kontakt s vlastním miminkem. Máme pocit, že ho musíme nějak vypočítávat a dávkovat, že příliš mnoho kontaktu by snad mohlo být nějakým způsobem škodlivé.
Škodlivý fyzický kontakt?
Ta údajná škodlivost by měla spočívat v tom, že dítě si příliš zvykne na kontakt s námi dospělými a nebude pak chtít být samo. (a my pak budeme mít málo času na…na co vlastně?).
Dítě si ale na kontakt nemusí zvykat. Je to něco, co je pro něj zcela přirozené a jasné. Celé těhotenství bylo v nepřetržitém kontaktu s námi a pokračování tohoto kontaktu je to, co miminko očekává. Na co si naopak miminko musí zvykat, je málo kontaktu.
A pro dítě spočívá údajná škodlivost přílišného kontaktu v tom, že nebude samostatné.
Jenže my lidé jsme sociální tvorové. To znamená, že žijeme ve skupinách a k životu, ke spokojenému a naplněnému životu, potřebujeme další lidi. Potřebujeme cítit, že jsme našimi lidmi přijímáni se vším všudy a náklonnost a lásku našich lidí potřebujeme cítit i fyzicky. Pevným objetím, jemným vískáním ve vlasech, přátelským stisknutím ruky, vášnivým polibkem, bezpečnou náručí matky.
Toto je naše přirozené a zdravé prostředí, ve kterém když vyrůstáme, pak se cítíme v bezpečí a dobří. A můžeme naplno rozvinout svůj potenciál a jednou se stát samostatnými lidmi, kteří nejenže se postarají o sebe, ale mají kapacitu na to starat se a pečovat i o lidi okolo sebe.
Naopak ten, kdo necítí lásku svého bližního, se cítí mizerně. Cítí se pokaženě. Cítí se být nehoden lásky, tudíž špatný. Není to nijak nová myšlenka, ve skutečnosti spousta lidí, zabývajících se naší psychikou, se domnívá, že v naší citové deprivaci leží klíč ke konzumu a dokonce k závislostem. To, co jsme nedostaly jako děti, ten pocit absolutního přijetí a lásky, si jako dospělí kompenzujeme v nakupování zbytečností (záblesk radosti) nebo si ujíždíme na různých závislostech (cigarety, alkohol, cukr, videohry, sociální sítě…).
Miminko nerovná se zmenšený dospělý
Někdo by mohl namítat, že přeci láska a fyzický kontakt nejsou to stejné. Že můžu dítěti vyjadřovat lásku bez toho, abych s ním spala v posteli, nebo nosila a houpala, kdykoliv „kníkne“. K tomuto tématu vřele doporučuji seznámit se s experimentem psychologa Harryho Harlowa, který prováděl na opičkách a na kterých se nedostatek mateřského kontaktu podepsal opravdu velice silně.
Za sebe říkám, že je určitě spousta způsobů, jak druhému vyjádřit lásku, ale pokud se bavíme o miminkách, je potřeba vycházet z toho, co je takové miminko schopné „pobrat“ a jaké jsou jeho potřeby. Zatímco manželovi můžu vyjádřit lásku i tím, že mu koupím lístky na fotbalový zápas, 2 měsíční miminko to asi jen těžko ocení. A naopak manžel nebude potřebovat, abyste ho aktivně uspávala houpáním v náručí, většina novorozených dětí Vás k tomu však potřebovat bude.
Nemůžeme tedy od malého miminka očekávat chování dospělého. Ale ani ho nemusíme nijak tlačit k tomu, aby si chování dospělého co nejrychleji osvojilo. Děti se naučí všechno potřebné samy. Naučí se plazit, lézt, sedět, chodit, mluvit…naučí se i samy usínat a jak porostou, je velice pravděpodobné, že jejich potřeba fyzického kontaktu s námi, se bude měnit, bude klesat. Ale není to žádný cíl, ke kterému bychom měli chtít směřovat. Fyzický kontakt je naše biologická potřeba.
Zřejmě následkem studených odchovů z minulých generací, náročného porodu, separace po porodu, nebo tlaku okolí, nám někdy trvá, než si k miminku najdeme cestu a než ho začneme beze strachu zvedat a bez obav se s ním tulit celý den.
Chci Vás tímto podpořit k tomu, abyste se neobávaly toho, že kontaktem se svým miminkem ho rozmazlíte. Nerozmazlíte. Je to jeho biologická potřeba, kterou jednak očekává a druhak potřebuje ke správnému psychickému vývoji. Spíše než svým obavám z toho, jestli všechno děláme správně, zkusme více naslouchat skutečným potřebám svého miminka i těm svým.
Elena Fišerová
Poporodní dula&
Laktační poradkyně
Poskytuji ženám jemnou péči po porodu a oporu na cestě mateřstvím.