Jmenuji se Elena Fišerová, žiji se svou rodinou v Praze a k práci poporodní duly a laktační poradkyně mě přivedlo mé vlastní mateřství, které ač bylo a stále je krásné, někdy přinášelo nové výzvy, které se čas od času měnily ve frustraci a smutek.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, ponořila jsem se do samostudia přirozených porodů. Přečetla jsem desítky porodních příběhů, knížky o porodech a s mužem jsme chodili na předporodní kurz k Ivaně Königsmarkové.

Vše, co se týkalo zrození člověka, mě naprosto fascinovalo a pohltilo. 

Na konci března 2017 se v porodnici v Rakovníku, pouze za přítomnosti mého muže a naší porodní asistentky, narodila naše dcera. Porod byl na můj vkus dlouhý ale respektující. Byla jsem informovaná, připravená a věděla, co chci a co ne. Na oddělení šestinedělí jsem strávila jen jednu noc a pak jsme odešli ambulantně domů. 

A tady se začal psát příběh mé cesty k poporodní dule. 

Šestinedělí mě zaskočilo naprosto nepřipravenou.

Pocity absolutního štěstí se střídaly s pocity beznaděje. Dcera byla takzvaně neodložitelné miminko. Potřebovala neustálý kontakt. Buď se kojila, nebo spala, ale pouze vedle mě nebo na mě. V kočárku se jí nelíbilo, v šátku také moc ne. Občas to byl oříšek, dostat se vůbec z domu ven 🙂

V této situaci se jako domeček z karet sesypaly všechny mé představy o mateřství. Cítila jsem se skoro až podvedená. Ve filmech jsem vídala jen spokojené děti, které po nakrmení usnou v postýlce. Venku pak maminky s kočárky, jejichž děti také spinkali jako andílci.

O tom, že mateřství je fyzicky i psychicky náročná práce na plný úvazek, se prostě nikdo nezmiňoval.

A o tom, že to, co jsem zažívala já, je vlastně nám lidem přirozené, také ne.

Manžel mi byl velikou oporou, ale přeci jen, do práce chodit musel a já jsem tak byla často sama doma. Byla jsem úzkostná, cítila se sama a napadaly mně ošklivé myšlenky směrem k dceři. Dnes už vím, že myšlenky na ublížení vlastnímu dítěti má velké procento žen, jen se o tom nemluví, a proto mě to tenkrát tolik vyděsilo.

Úplně jednoduše mi chyběla společnost jiného dospěláka. Toužila jsem mít po svém boku někoho s nadhledem, kdo není zatížen hormony a nedostatkem spánku tak, jako my dva s manželem 🙂
Žena, která by mi rozuměla i beze slov.  Ženu, která by mi dodala podporu a ujištění, že jsem v pořádku, že v tom nejsem sama. A hlavně, že nic netrvá věčně. 

Čím dál tím více jsem si uvědomovala, že takto to určitě nemělo být.

Že žádná žena by po porodu neměla trávit čas osamocená doma bez pomoci.

Začala jsem se více zajímat i o poporodní období a zrodil se nápad stát se poporodní dulou. Tento nápad mi pomohla uskutečnit Česká asociace dul, u které jsem absolvovala kurz pro poporodní duly.

O něco později se mi podařilo absolvovat a úspěšně zakončit certifikací kurz laktačního poradenství u organizace MAMILA, o.z.